Vnímání a bzukot kolem nás

Svět kolem nás a všechno v něm se projevuje v chaotické změti různých prvků. Naše mysl se snaží v okolním světě zorientovat a najít ve zdánlivém šumu smysluplné celky, které by nám o okolí řekly víc.

Výsledkem vnímání jsou vjemy. Vjem je každý jednotlivý stimul, který k nám dolehne. Může být sluchový, zrakový (senzorický), čichový, chuťový či hmatový. Vnímání (neboli percepce) je tedy proces, ve kterém se snažíme v našem percepčním okolí odhalit smysluplné celky, zařadit je a interpretovat.

Naše psychika automaticky ses kupuje jednotlivé části scenérie do určitých celků podle tzv. tvarových zákonů:

• Primárním zákonem je Figura a pozadí. Tento zákon tvrdí, že z okolní scenérie naše vnímání vypíchne jeden konkrétní prvek, na který se zaostří a zaměří. Zvýrazněný, právě vnímaný prvek se stává figurou. Zbytek okolní scenérie je pozadí, nevýrazné a mlhavé.
• Zákon pregnantnosti popisuje naší tendenci doplňovat neboli dokončovat vjemy, které jsou nějakým způsobem nedokončené, nedokonalé nebo asymetrické.
• Zákon proximity (blízkosti) říká, že prvky, které se nacházejí blízko sebe, vidíme jako určitý tvar či celek.
• Zákon kontinuity (nebo také zákon dobré křivky) poukazuje na skutečnost, že organizujeme předměty do souvislých linií, dokonce i když jsou tyto linie někde přerušené nebo chybí.
• Existuje více zákonů jako např. zákon uzavřenosti, společného osudu nebo podobnosti.

Prostorová percepce

Při vnímání toho, co je v prostoru, se řídíme podle monokulárních (viditelné jedním okem) a binokulárních vodítek (zapojení obou očí).

Monokulární vodítka jsou zakrývání předmětů (interpozice), relativní výška a velikost (co je výš je vzdálenější, a co je větší je blíže), lineární nebo atmosférická perspektiva a gradient struktury (detailnost a ostrost vnímaného materiálu).

Binokulární vodíta se dělí na konvergentní (sbíhající se oči) a divergentní (rozbíhavost očí).

Pohybová percepce

Našimi smysly dokážeme vnímat skutečný pohyb stejně tak jako nereálný. Při skutečném pohybu se zapojují pohyby hlavy, které nám dávají vodítka o pohybu. Pak buď usuzujeme pohyb podle nehybného pozadí s pohyblivým objektem, nebo naopak pohybující se pozadí s objektem nehybným.

Při vnímání zdánlivého pohybu figuruje např. stroboskopický pohyb. Stroboskopický pohyb vidíme ve starých animovaných filmech, kde se nehybné obrázky mění za sebou velkou rychlostí, tudíž vidíme neexistující pohyb. Dále se můžeme setkat s indukovaným pohybem, kdy se malý objekt pohybuje vůči velkému a my si myslíme, že se pohybuje velký. Funguje to i naopak s pohyblivým velkým objektem a nehybným malým, kdy se nám zdá, že se malý pohybuje. Na závěr přichází dobře známá autokinetická iluze, kdy se sice nepohybujeme, ale máme silný pocit, že ano (při zamotání hlavy, opilosti atd.).