Velké skupiny

V jakékoliv skupině platí určitá pravidla. Liší se však podle toho, jak je skupina velká- určitě si všichni umíme představit, že život ve skupině funguje jinak v pěti a jinak ve třiceti lidech. Právě třicet lidí je pomyslná hranice dělící velkou a malou skupinu- nad tento počet už se bavíme o skupině velké. Jaké skupiny si můžeme představit pod pojmem velké? Třeba členy politické strany, náboženského vyznání, národ, studenti jedné školy nebo pracovníky firmy.

I zde (možná ještě o to více) musí platit sociální normy, aby se udržely určité hranice a skupina byla schopná fungovat. Sociální normy nabývají častěji podob formálních pravidel. Udávají žádoucí chování (nebo i dresscode, určují sjednocující názory, volnočasové aktivity členů atd.). Na druhou stranu popisují také sankce za nedodržení daných pravidel.

Jednotlivec ve skupině se setkává s tzv. sociální kontrolou. Členové skupiny sledují jeho chování, myšlenkové pochody a dávají jednotlivci (často spíše neúmyslně) zpětnou vazbu, zda se chová správně či ne. I tímto způsobem dochází k pevnějšímu dodržování sociálních norem skupiny. Jedinec mimo jiné získává vidinu vlastního sebeobrazu podle toho, jak na něj nahlíží jeho okolí.

Když se sejde velké množství lidí, není zaručené, že se mezi sebou všichni musí navzájem znát. Dokonce se stává, že mezi sebou členové neudržují přímý kontakt (tzv. tváří v tvář), jak můžeme vidět např. na sociálních sítích. Mnohem častěji se v rámci skupiny zná pár jednotlivců, kteří mezi sebou udržují těsnější kontakt. Právě kvůli většímu počtu ,,anonymizovaných" členů je důležité pro každého přesně vědět, kdo má jakou pozici v hierarchii skupiny (sociální status), kdo zaujímá jaké role a mít před sebou jasně vytyčenou vizi skupinového cíle.

Nebezpečím u velkých skupin může být právě snižující se aktivita jednotlivců nebo nižší výkonnost v pracovním kolektivu. Členové cítí chráněni okolní masou lidí a mají sklony polevit ve svém úsilí.