Teorie agrese

Pod pojmem agrese se skrývá samotná podstata naší zvířecí duše. Když ještě nebyl lidský druh o tolik vyspělejší než ostatní savci kráčející po mladé Zemi, sdíleli jsme s ostatními živočichy primitivní reakce na nové situace představující potencionální nebezpečí- a ty nám v určité pozměněné formě zůstaly dodnes. Agrese zůstává naší jedinečnou reakcí na nebezpečí (probudí se v nás ale i v jiných situacích, jak záhy zjistíme).

Co s námi agrese dělá? V odpověď na určitý stimul se v nás probudí jeden z nejstarších řídících systémů- vegetativní nervstvo sympatiku. Právě sympatikus v nás spouští bouři v podobě zvýšení srdečního tepu, zúžení zorniček, zrychlení cirkulace krve a připravuje tělo na útok nebo útěk. Protože však žijeme v civilizované společnosti, útok na učitele po získání špatné známky ze zkoušení nebo útěk z bytu, když zahlédneme pavouka, se staly sociálně nevhodným chováním. Naučili jsme se tedy svou agresi projevovat pozměněnými způsoby.

Fyzická agrese sice zcela nevymizela, uchylujeme se k ní však až v krajních případech. Častěji se fyzická agrese mění na slovní, která paradoxně může způsobit větší bolest. Zvláštní druh agrese je instrumentální, kdy je agresivita pouhým nástrojem k dosažení jiného cíle (např. zastrašování nadřízeného za účelem získání úlev z práce).

Freud ve své teorii psychoanalýzy hovoří o přetavení agresivního pudu do formy, v níž se může bez postihů projevovat navenek- do umění. Předpokládá, že umělci dávají průchod svým vnitřním negativním pocitům skrze jejich tvůrčí vyjádření. Dalším vybitím agrese je sport- můžeme pozorovat hýřivou energii a intenzivní emoce na sportovních zápasech, což přesto nelze srovnávat s terapeutickým účinkem, jaký pro nás má praktikování samotného sportu (sport je doporučován i v některých terapiích klientům s potížemi se zvládáním vzteku).

Přistoupíme k samotným situacím, při nichž nejčastěji nastoupí agresivní reakce. Každodenním rizikem, jež podněcuje nepřátelské chování, je stres. Pokud v nás dlouho narůstá, časem bude příliš silný, než abychom jej v sobě udrželi, a i přes naši nelibost na někoho zacílí (velmi často zamíří právě na naše nejmilovanější osoby), proto je důležité stres postupně uvolňovat, aby nedošlo k ničivému uvolnění.

Teorie frustrační tolerance tvrdí, že agrese vzniká, když se nám po dlouhou dobu nedaří dosáhnout vysněného cíle. Může se jednat o zvýšení pracovního výkonu, získání uznání od rodiny, naučení se nové dovednosti nebo i prosté věci jako najít si čas na odpočinek. I tyto zdánlivě banální situace mohou časem vyústit v otevřený vztek.

Albert Bandura svým experimentem s panákem Bobo demonstroval, že agrese může být naučená. Nechal dospělé, aby fyzicky napadali panáka a vykřikovali při tom sprostá slova. V místnosti byly přítomny děti a toto hostilní chování si od dospělých vzorů osvojili. Z toho vyplývá, že na vznik agresivity má podíl také rodinné a kulturní prostředí, v němž vyrůstáme.

Neméně riziková situace je teritoriální ohrožení- nemusí jít přímo ani o vloupání se do cizího domova, ale o pouhé vniknutí do osobního prostoru člověka a setrvání v něm i přes jeho nelibost, což je každému krajně nepříjemné.

S agresí se můžeme setkat v situaci, kdy jsme ,,zahnáni do kouta". Když si nevíme rady a jsme zoufalí, vyprovokuje v nás naše beznaděj až nepřátelské chování.