Přístupy

Tady si povíme něco o historii psychologie, ale informace jsou velmi stručné a přístupy se vyvíjely postupně, jak plynul čas. Abychom plně porozuměli vývoji jednotlivých přístupů, je nutné povědět si nejdříve něco o tom, co jim předcházelo.

Začátek psychologie jako vědy se pojí s významnou osobností Wilhelma Maxmiliana Wundta z Lipské univerzity. Přispíval svými poznatky zejména v druhé polovině 19. století a na začátku dvacátého století. Je představitelem Experimentální psychologie. Roku 1874 vydal knihu Základy fyziologické psychologie, první psychologickou učebnici a zároveň snahu o prosazení psychologie jako vědy. Věnoval se především experimentální činnosti, zkoumal paměť, myšlenkové pochody nebo imaginaci. Experimenty probíhaly formou introspekce (nahlédnutí člověka do svého vlastního nitra), kdy každý subjekt sděloval to, co se v něm odehrávalo. Introspekce ale může být značně zkreslující a proto nelze o experimentální psychologii hovořit jako o objektivní.

Na wundtovskou experimentální psychologii přímo navazuje Strukturalismus. V něm je vůdčí osobností Edward Titchener a díky úzké spojitosti zde můžeme zmínit i Wilhelma Wundta, ačkoliv založil jiný směr, zastával i strukturalistické teze. Je to statický směr, vykonstruovaný na myšlence, že psychika může být rozložena na menší části, ze kterých se skládá celkový obraz. Vycházejí tak z chemiků a fyziků, kteří dokázali, že hmota může být rozložena na menší prvky a vztáhli tento fakt i na lidskou mysl. Kladou opět důraz na metodu introspekce. Třemi základními celky, z nichž se skládá psychika, jsou počitky, představy a pocity. Věnuje se pouze vědomým obsahům naší mysli.

Reakcí na zkostnatělý Strukturalismus je Funkcionalismus. Do čela se postavil William James, který odmítal přijmout strukturalistický model vědy. Odporuje klasickým domněnkám o tom, že mysl se nevyvíjí a definuje ji jako proměnlivou (dynamickou). Studuje také pouze vědomé obsahy, přičemž zastává názor, že vědomí je proud psychických procesů. Tento názor zastával i John Dewey. Funkcionalismus byl ovlivněn novými poznatky z Darwinovy evoluční teorie, které v tu dobu spatřily světlo světa.

Došli jsme k nejkontroverznějšímu představiteli psychologie. Jeho názory a teorie v mnohém šokovaly tehdejší společnost, a přestože měl mnoho žáků a obdivovatelů, bylo i množství jeho odpůrců. Některé jeho teorie však nebyly dosud vyvráceny a tento muž i jeho směr zůstávají jedním z důležitých pilířů psychologie. Je jím Sigmund Freud a jeho Hlubinná psychologie (psychodynamický směr). Jako první nezačíná zajímat o nevědomou část naší mysli. Člověk byl v jeho očích řízen jednoduchými živočišnými pudy (Erós a Thanatos) a v jeho osobnosti, kterou rozdělil na tři aspekty, dokonce pojmenoval nejstarší zvířecí podstatu naší duše. Zajímal se také o sny a jejich významy, roku 1900 vyšlo jeho dílo Výklad snů. Freud zastával psychický determinismus (všechno, co s v nás děje, pramení z vrozených pudů a traumatických zážitků z dětství). Společně s Josefem Breuerem protěžoval metodu volných asociací, kdy pacient říká nahlas vše, co ho napadne k danému slovu a myšlenkovou poutí se postupně dostává k jádru svých potíží.

Zcela z jiné stránky studium o lidské duši pojal John Watson v jeho směru Behaviorismu (pozn. můžeme číst, jak vidíme nebo i ,,bihejviorismus"). Vzniká na počátku 20. století v USA a mysl je pro něho tzv. black box (černou krabicí- neproniknutelnou, nikdo doopravdy nezjistí, co skrývá). Tudíž naprosto odmítá věnovat se prožívání (tomu, co se děje v naší mysli) a vrhá se na propracované mapování chování (všechno, co můžeme pozorovat navenek). Oproti introspekci pracuje s extraspekcí (pozorování vnějšího chování). Nechal se inspirovat ruským fyziologem a výzkumníkem Ivanem Petrovičem Pavlovem a jeho pokusy se psi. Uznal, že chování se dá rozdělit na stimuly a reakce. Osoba tedy vnímá nějaký podnět, stimul a následně na něho nějakým způsobem odpovídá, reaguje. Později se klasické schéma behaviorismu S-R (stimulus, reakce) rozrostlo v S-O-R (stimulus, osobnost, reakce) díky pozdějšímu představiteli Edwardu Tolmanovi. Dalšími zastupiteli byli také Edward Thorndike, Burrhus Skinne a Cark Hull.

Druhým extrémem je směr vzniklý v 60. letech 20. století, též v USA, Subjektivismus (jinak též fenomenologické směry). Za jeho otce můžeme považovat Carla Ransoma Rogerse. Tento směr se od ostatních odlišuje tím, že klade důraz na subjektivní vnímání světa každého jedince. Bere v potaz jeho schopnosti, možnosti a respektuje každou individualitu. Má mnoho společného s pramatkou psychologie, filozofií, jelikož řeší bytí lidského jedince a smysl jeho života. Snaží se lidstvo posunout k plnohodnotnému životu, kde nechybí seberealizace (uplatnění jedince tam, kde ho to baví a naplňuje).

V poměrně nedávné době nám moderní technologie zobrazování mozku a sledování jeho aktivity umožnily studovat naši mysl v naprosto odlišné rovině. Nové odvětví se nazývá Kognitivní psychologie a jejím zakladatelem je Ulric Neisser. Mozek je zde pojímán mechanicky a uplatňuje se počítačová metafora (přirovnání mozku a počítače). Zaměřuje se především na poznávací procesy (paměť, vnímání, pozornost..) a zpracovávání informací. Dalšími důležitými kognitivními psychology jsou George Miller, George Kelly a Jerry Fodor.

Na konec jsme nechali Biologický přístup. Protože mysl neexistuje jako samostatná entita, ale je spojena s tělem, v němž funguje, je nutné zohledňovat při jejím zkoumání jiné biologické procesy. V podstatě je kombinací biologie a psychologie. Psychické projevy jsou zredukovány na pouhé biochemické reakce v mozku a těle. Hlavní předvídače našeho prožívání a chování jsou nervová (mozek, mícha, nervy) a humorální (hormonální) soustava. Mozek spojený s jinými biologickými činiteli zkoumali Roger Sperry, Paul Broca a Carl Wernicke.