Přísní Racionalisté

17. století je optimistická kapitola dějin, kdy se lidstvo z velké části vymanilo ze sevření církve, kterou bylo spoutáno po celý středověk. Po reformaci se rozšířil po Evropě obrovský rozvoj věd, jak v praktických, tak v teoretických znalostech. Posun vpřed byl zaznamenán v přírodních vědách a zkultivování lidského myšlení, u vědy psychologie rovněž. Zkoumání duše nicméně zůstalo jen u promýšlení hypotéz a úvah, výzkumně významné bádání přišlo až později. Předchůdci psychologů 17. a 18. století však položili důležité základy pro následující zkoumání a velké změny, které měly přijít v 19. a 20. století.V Evropě vznikly dva myšlenkové směry rozvíjející psychologické teze. Byli jimi Racionalismus a Empirismus. 

Nejdříve se budeme věnovat Racionalistům. Za Racionalisty se považovaly tyto výrazné osobnosti: René Descartés a Baruch Spinoza.

Pokud se bavíme o Racionalistech, nemohli bychom vynechat jejich zakladatele, Reného Descarta (1596- 1650). Descartés je celosvětově známý jako význačný fyzik a vynálezce analytické geometrie (jeho logické myšlení mělo později vliv i na vnímání duše). Byl neduživým dítětem, ale odmala velmi zvídavým. V pouhých osmi letech byl otcem poslán na jezuitskou kolej, kde jeho učitelé brzy zjistili, že je sice churavý, ale se zájmem o vzdělávání, a tak ho ráno nechávali číst si v posteli. To pak vyústilo v jeho zvyk celé dopoledne ležet a přemýšlet. Descartés měl rád své pohodlí, ale beztak se musel mnohokrát za život přestěhovat, aby ho za jeho myšlenky neodsoudili za kacíře. Svá nejvýznamnější díla sepsal v Holandsku: Rozprava o metodě a Principy filozofie. Jednou přijal pozvání švédskou královnou Kristinou na její dvůr, aby ji učil filozofii. Nešťastný Descartés záhy zjistil, že Kristina požaduje hodiny o páté ráno, což bylo pro jeho ranní rytmus krutou zkouškou. Odmítal hledat pravdu ve spleti rozporuplných závěrech klasiků a protože byl srdcem i duší striktně racionální, rozhodl se, že k jistotám dospěje pouze matematickou logikou. Tímto okamžikem vznikla Racionalistická filozofie. Při pohledu na hydraulicky ovládané sochy, které se mohly pohybovat, nalezl inspiraci pro svoji mechanicko- hydraulickou teorii. Tvrdí, že naší životní energií je tekutina (dnes známá jako mozkomíšní mok), která umožňuje pohyb a některé duševní funkce jako paměť, touhy a vjemy. Opět logickou dedukcí dospěl k tzv. dualismu (duše je oddělitelná od těla). Člověk je podle něho složený z res extenza (těla) a res cogitans (duše). Dualismus se natolik vryl do podvědomí lidstva (Jung by řekl kolektivního nevědomí), že dodnes západní civilizace věří, že je duše od těla oddělitelná.

Karteziáni jsou následovníci Descarta, kteří z něho vychází a zároveň se pokouší vysvětlit, jak může abstraktní res cogitans ovlivňovat hmotnou res extenza. S důmyslnou hypotézou přišel Arnold Geulincx. Tělo a duše prý fungují samostatně, ale z vyšší podstaty dokonale souběžné a sladěné.

Baruch Spinoza (1632- 1677) je zajímavým prvkem ve skupině Racionalistů. Tento mírný, introvertní Žid z Holandska byl v podstatě dvojitým vyhnancem. Židé sami o sobě byli izolováni v ghettech od ostatních občanů a Spinoza byl navíc ze svého ghetta vyloučen kvůli jeho odvážným názorům o Bohu (byl panteistou- věřil, že Bůh je obsažen v každé věci ve vesmíru). Vyhnanství však vzal s klidem a vedl skromný život v Haagu, kde se živil jako brusič čoček a učitel. Veškeré poznání dělí na smyslové (smysly však mohou klamat), rozumové (můžeme se zas splést) a intuitivní (nejspolehlivější). Byl totálním determinstou- věřil, že všechno duševní dění má svoji příčinu. Zajímal se o emoce (vášně), a jak se může člověk osvobodit z jejich vlivu. Došel k závěru, že člověk musí nejdříve poznat sám sebe a poté zdroj emocí, aby toho dosáhl. Pojmenoval tři základní emoce- radost, smutek a touha. Spinoza se vrátil k problematice tělo vs duše. ,,Tělo nemůže přimět mysl k myšlení ani mysl nemůže přimět tělo, aby se pohybovali nebo odpočívalo." (Etika, třetí část, poučka 2). Blíží se tak svým stanoviskem Geulincxově teorii o dvou odlišných entitách, které pracují v souladu.

Gottfried Wilhelm Leibniz (1616- 1716) byl génius z Lipska na světové úrovni. Vedl dokonce spory s Newtonem o diferenciálním počtu, který oba vynalezli ve stejnou dobu. Nejenže přispěl do vědy psychologie, ale mohl se pyšnit příspěvky i do teologie, matematiky a filozofie. Přišel s do té doby nevídanou teorií monád. Monády podle něho byly nekonečně male částečky, z nichž se skládá hmota a všechno na zemi. Úvahou o lidském vědomí (které bylo rovněž tvořené monádami) došel k závěru, že musí mít vice úrovní (když se monády shluknou, vzniká jednoduché vědomí, ale když se nashromáždí vice vrstev, uskupí se se o to složitější vědomí s vyššími duševními funkcemi). Sice to byl výstřel naprázdno, ale můžeme vidět první předzvěst později intenzivně zkoumaného objektu Sigmunda Freuda- úvahu o více než jednom vědomí. Odpovědí na možné zpochybňování monádové teorie přišel s pojmem předzjednaná harmonie-z Boží vůle je svět nastaven tak, aby se monády a tudíž vnější realita chovaly přesně tak, jak mají. V podstatě vše ve světe funguje ideálně podle božího plánu. Duševní jevy vnímá jako neměnný, předurčený řád a jakékoliv reakce na vnější podněty považuje za iluze (protože nic nemůže reagovat na nic dalšího, když vše probíhá podle vlastní osy, a přece dokonale sladěné).