Alfred Adler (1870- 1937) stojí za vznikem druhé vídeňské školy psychologie (hned po Freudovi)- Individuální psychologie. Vše začalo jeho dětstvím a pocity osobní malosti a nedostatečnosti, které ho trápily. Mohla za to zákeřná křivice, kvůli níž si nemohl s ostatními dětmi hrát jako každý jiný; měl však štěstí v neštěstí. V jeho sousedství žily děti z různých prostředí a malého Alfreda přijaly mezi sebe i přes jeho handicap.
Jako člověk byl podle výpovědí jeho okolí náladový- stejně tak se choval láskyplně jako dokázal přejít do arogance. Nechal se pohltit kariérou, což vedlo k rozporům s jeho poněkud nespoutanou a vzdornou manželkou Raissou. Spolu však sdíleli přízeň k socialistickým ideálům.
Svůj profesní život začal praxí očního a praktického lékaře. Seznámil se s Freudem a nějakou dobu spolu úzce spolupracovali. Ačkoliv se stal i na jisté období prezidentem Freudovy Psychoanalytické společnosti, nepovažoval se nikdy za jeho učedníka. Měl odlišné názory od zbytku společnosti, a to vyústilo v jeho odchod a založení vlastní společnosti.
Dvacátá léta dvacátého století přinesla několik nových dětských poraden, které Adler založil. Jezdil často přednášet (především v USA), a při jedné z jeho cest po Velké Británii roku 1937 zesnul.
Teorie Individuální psychologie
Adler zastával názor, že si z dětství neseme do dospělého života pocity slabosti a bezmoci, které jsme měli, když jsme byli závislí na péči ostatních. Definoval je jako pocit méněcennosti. Toužíme tak být ostatním nadřazení. Tato touha však může být v pozitivním smyslu- osobním růstu a sebeuskutečňování osobnosti (svým způsobem tak předvídá touhu humanistické psychologie po sebeaktualizaci osobnosti). V negativním smyslu hovoříme o odcizení se společností, nenávisti k lidem a nalezení nadřazenosti v postoji ,,sám proti všem".
Adler kladl důraz na ,,social sense", definovaný mj. jako společenskost, socializovanost, spolupráce s druhými a empatie. Přípravou k jeho dostatečnému rozvinutí je prvotní vztah s matkou, který by měl dítěti poskytnout důvěru k lidem.
Další determinantou jsou tzv. sourozenecké konstelace (pořadí, v jakém se děti v rodině narodily). Právě pořadí určuje jejich pozdější vzorce chování.
• První dítě zažívá úzkost, protože ustupuje ze středu rodičovské pozornosti po narození nového dítěte (když je na to ale připravováno, může to být zkušenost dobrá pro jeho osobní růst). Zažívá osamění a matce se postupně odcizuje.
• Druhé nebo prostřední dítě se od mala zvládá dělit o pozornost rodičů, protože se do této situace už narodilo. Starší sourozenec je navíc pošťouchává k překonávání se a soutěživosti.
• Třetí nebo nejmladší dítě může být poškozeno rozmazlováním. Sociální cit si netvoří lehce.
pozn. Nejstarší a nejmladší dítě mají největší sklony k poruchám přizpůsobení.
Při snaze získat nadřazenou pozici hrozí jedna z následujících poruch:
1. Rozmazlené dítě- protože jim vše bylo od mala zlehčováno a nemuseli se sami snažit, komplikace v jejich životě budou vnímat jako křivdu a vinit ostatní že s nimi špatně zachází
2. Nechtěné/ zanedbané dítě- nikdy nepoznali lásku, život mají negativně zabarvený a mají potíže s důvěrou ostatním lidem, a co je smutnější, i sami sobě
